Kapitola 6.

Jakmile se první školní den nad horami začaly objevovat první paprsky slunce, studenti již sbíhali schodiště vedoucí z ložnic do Velké síně, plni očekávání, co přinese další školní rok na Bradavickém institutu.
Stoly byly jako vždy plné jídla a Velká Síň se zaplnila během pár minut studenty. Všude se ozýval smích a hlasy studentů, jenž se snažili překřičet ostatní svými zážitky z prázdnin. Za profesorským stolem již bylo jen poslední volné místo a to místo profesorky Astronomie, slečny Bínové, která si po nočním pozorování planet přispala o něco déle, než mívala zvykem.
V místnosti se lehce setmělo, jakoby slunce zašlo za bouřkový mrak. Hluk ve velké síni se pomalu utišil. Za okny se na obloze začínalo objevovat cosi, co velice připomínalo bariéru vytvořenou z ochranných kouzel.
Ředitel školy, profesor Patrik Votoček vstal ze židle: "Co to má znamenat?!". "Mafalda je na svobodě" řekla s ustaraným výrazem profesorka Humlová, která si během snídaně listovala Denním Věštcem. "Minulý týden z Azkabanské věznice uprchla Mafalda. České ministerstvo kouzel již zahájilo bezpečnostní opatření a na příkaz vedoucího kanceláře bystrozorů izolovalo Bradavický institut od okolního světa. Je totiž možné, že by se chtěla vrátit na místo činu."
Zpráva ředitele velice rozhořčila a hlasem, co nejvíce klidným to bylo možné, řekl: "Jak je možné, že mi o tom Ministerstvo nedalo žádnou zprávu a dozvídám se to až z Denního Věštce?". "Proto jsem tady, pane řediteli. Nebylo by bezpečné informovat Vás o tom dříve.". Uprostřed síně stál Valdemar Mrva. "Můžeme si promluvit u Vás v ředitelně, pane?" Ředitel pouze pokynul rukou na dveře a společně se vydali do věže.
Rozhovor trval něco přes půl druhé hodiny a podle zvuků, které se ozývaly téměř až ke vstupní hale, se nejednalo o příjemný rozhovor. Když k ředitelně dorazil profesor Ladman, zaslechl, jak vedoucí kanceláře bystrozorů křičí na ředitele školy: "Říkám Vám to naposledy Votočku! Ta bariéra tu bude celý rok! Nikdo se tak nedostane dovnitř, ani ven... Jde o bezpečí našich dětí!". Dveře se otevřely a ředitel se zvedl od stolu. "Pokud nemáte nic dalšího, poprosím Vás, abyste okamžitě opustil školu. Profesor Ladman mi jistě přišel připomenout mou hodinu Bylinkářství se studenty 3. ročníku, která začíná za 20 minut.".
Valdemar Mrva se zvedl od stolu a odešel rázným krokem z ředitelny. Když přecházel přes pozemky školy, uviděl Antonii a vydal se za ní. "Tony, co ty tu děláš?! Říkal jsem ti, že do školy nepojedeš. Jak ses dostala z domu?". Mrva uchopil dceru za ruku, zatímco je sledovala skupinka studentů, se kterými si ještě před pár vteřinami Tony povídala. "Au, nech mě být! Nejsem žadnej tvůj domácí skřítek, abys mě zamykal do sklepa a držel mě tam!". Skupinka studentů se rozestoupila, když mezi nimi prošla profesorka Bínová. "Co se děje, pane Mrvo? Nějaký problém?!". "Samozřejmě že ne, profesorko" odsekl podrážděně. Přitáhl Antonii k sobě a zašeptal ji do ucha "Já tě tam nenechám..." a odešel.
Zima tento rok byla opravdu dlouhá a únavná. Navíc výlety do Ovcinek byly zrušeny, jelikož ochranná bariéra nedovolovala studentům a vlastně ani profesorům opustit pozemky školy. Jediný, kdo mohl umožnit průchod, byl Vedoucí kanceláře bystrozorů. Ten však uděloval povolení jen při opravdu nezbytných situacích.
Nastalo období sázení mandragor, ale Bradavický institut čar a kouzel byl stále pokryt vrstvou lehkého sněhu, jako by snad ona bariéra kolem školy bránila příchodu jara. Jednoho chladného rána se profesorka Humlová vydala zkontrolovat jednorožce, o které se starala v temném lese. Během zimy 3letá klisna Tristem porodila své první mládě Brevise.
Když však profesorka přišla na palouk jednorožců, nenašla ani jednoho. Po Tristem i Brevis jako by se slehla zem. Utíkala proto rychle zpět do školy. Na chodbě narazila na profesora Ladmana. "Dritt hore, to jsem se lekl. Co se Vám stalo?!". "Jednorožci! Jsou pryč! Fuč!!" křičela vysokým hlasem profesorka Humlová. "Uklidněte se ženská, nemohli utéct daleko. Stejně jako my nemůžou opustit pozemky... jen se někde skrývají. Jdu právě z učebny přeměňování. Zavřel jsem tam skupinku 14 studentů. Přistihl jsem je, jak hrají karetní hru Grooo!". "Co je to Grooo!?" zeptala se profesorka. "Ani se neptejte... Ale doufám, že mi to obočí brzy doroste... No tak, na co čekáte? Udělte jim trest. Jen ať hledají po lese jednorožce a nedělají hlouposti."
Studenti se vydali do temného lesa po stopách jednorožců. Zvon ve věži právě oznamoval tři hodiny odpolední, když studenti bez zaklepání vtrhli do ředitelny. "Pane řediteli! Mafalda je tady, viděli jsme ji! Hledali jsme stádo jednorožců, a když už jsme to chtěli pomalu vzdát, zaslechli jsme něco za stromem. Na zemi leželo malé zlaté hříbě, v krku mělo zaražený kůl a klečela u něj ona, Mafalda.".
"To je ale opravdu vážná věc! Jste si naprosto jistí?" zeptal se ředitel. "Ano byla to ona, hned jak nás uviděla, zmizela." odpověděla studentka. Ředitel se zatvářil velice vážně "V tom případě jdu hned za vedoucím bystrozorů.". "Počkejte!" křikla studentka za ředitelem, který už stál u dveří. "Cestou, když jsme běželi k hradu, ozvala se rána... a Justýna Holubová z Mrzimoru zmizela! Hledali jsme ji, ale...". "Informujte prosím ostatní profesory, ať se připraví na případný boj." skočil studentce do řeči ředitel a vyběhl ze dveří.
"Všichni studenti se vrátí do svých kolejí!" křičela ve velké síni profesorka Humlová. "Profesor Ladman a profesorka Bínová za mnou! Jdeme najít Justýnu...". Hned, jak profesoři opustili školu, vyplížila se kolem prefektů skupinka studentů. "Vrátíme se tam, co jsme viděli Mafaldu. Třeba zjistíme, kde hledat Justýnu."
Když se studenti blížili na místo, zaslechli v dálce křik. "To bude Justýna!". Rozeběhli se směrem ke zdroji hluku s hůlkami připravenými k boji. Když seběhli na okraj svahu, uviděli Tony přivázanou ke stromu a Mafaldu, jak ji drží za vlasy a něco jí šeptá do ucha. "Mdloby na tebe!". Jedna ze studentek vyslala kouzlo na Mafaldu, ta však lehkým pohybem ruky srazila kouzlo k zemi. Když ale uviděla, kolik studentů stojí proti ní, s hlasitým třeskem se přemístila pryč.
Studenti rychle rozvázali Tony, která se z posledních sil držela na nohou, a vedli ji na ošetřovnu. "Je šílená! Nevím, co se mnou chtěla udělat!" zasípala. Zbytek cesty na ošetřovnu ji už museli nést. Tam se jí hned ujala ošetřovatelka madam Babáková.
Po několika minutách se vrátil do školy celý profesorský sbor včetně ředitele. Když vycházeli schodiště, aby zkontrolovali studenty v kolejích, ozvala se ohlušující rána, až se některé okenní tabulky vysypaly na schody. "Ošetřovna!" vykřikla profesorka Humlová a všichni se rozeběhli směrem k ní.
"Je zamčeno! Alohomora! Nejde to.". "Ustupte profesorko Humlová, Bom.." Než stihl profesor Ladman mávnout hůlkou, zaslechli další úder. "Ať tam byl kdokoliv, právě se přemístil. Bombarda maxima!" dveře se rozletěly a za nimi se vznášela bílá postava shlížející na mrtvé tělo ošetřovatelky madam Babákové.
"Madam Babáková?" promluvila klidným hlasem profesorka Bínová, ale duch se stále díval na mrtvé tělo. "Nechtěla jsem je vpustit na ošetřovnu, ale sebrali hůlku, abych se nemohla bránit. Řekli, že mi neublíží, že nechtějí, aby kdokoliv zemřel a proto potřebují tu holku. Zavedla jsem je tedy na pokoj, kde ležela. Ale když jsem otevřela dveře a ona spatřila ty dva, mávla hůlkou, zazněla rána a pak se vidím ležet v prachu na zemi. Ta holka už byla svázaná, držela ji Mafalda, muž byl v bezvědomí. Když jste přišli vy, probudil se a všichni tři se společně přemístili."
"Je mi to líto, paní Babáková. Vraťme se raději rychle zpět za studenty!" rozhodl ředitel. Když dorazili ke schodišti, viděli, jak studenti stojí venku a s hrůzou pozorují scénu na pozemcích. Mafalda táhla Antonii k ohništi, kde stál její vlastní otec. Tony se snažila křičet, ale roubík, kterým jí umlčeli, byl příliš silný. Profesoři se pokusili zasáhnout, ale bylo již příliš pozdě. Antonie stála u kůlu. Její otec vylezl za ní, přitiskl si ji na prsa a hůlkou zažehl hranici, na které stáli. Antonii sklouzl roubík z úst a naposledy bolestně vykřikla "Algo está errado?!".
V záři hranice se z lesa vynořila postava v hábitu. Ředitel se okamžitě vydal za ní. "Kdo jsi?" zeptal se. "Justýna, Justýna Holubová!".