Kapitola 1.

Když mi bylo jedenáct, moji rodiče mě poslali do Velké Británie, abych se zde naučil kouzelnickému umění ve škole čar a kouzel Hogwarts. Po úspěšném složení závěrečných zkoušek jsem se vrátil zpět do České Republiky. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, proč nemáme vlastní školu kouzel. Naše děti s kouzelnickým nadáním tak musí studovat ve Velké Británii, Německu nebo Polsku. Nakonec jsem se rozhodl, že založím kouzelnickou školu na našem území.

Tak jsem roku 2013 založil SRK (Sdružení rozvíjejících se kouzelníků) alokovaný do podkrkonošské vesničky jménem Borovnice. Později byl o moji výuku čím dál tím větší zájem a díky peněžním darům jsem mohl založit Český institut školy čar a kouzel v Bradavicích. Když jsem vyřídil nutnosti jako povolení od českého ministra kouzel a povolení ředitele školy Hogwarts, přihlášení do OŠME (Organizace škol magie v Evropě) a vybral vhodnou nemovitost, chyběla jen jedna poslední věc - profesoři.

Na studiích v Hogwarts jsem se seznámil se dvěma českými studentkami. První byla Karla Jirásková ze Zmijozelu a druhá Eva Coufalová z Nebelvíru. Jelikož já jsem patřil do Mrzimoru, tak jsme byli velice známá, rozmanitá trojice. S mojí myšlenkou výuky mladých kouzelníků obě souhlasily a přijaly práci profesorek na mé škole. Později jsme vypsali inzerát na pozici profesorky Péče o kouzelné tvory. Ještě ten večer na vstupní dveře školy někdo zabušil. Když jsem otevřel, stála tam mladá žena v hábitu, po krku ji lezl dvouhlavý mlok a z kapsy pokukoval malý tvor s dlouhým krkem a vykulenýma očima. "Jmenuji se Aneta! Aneta Humlová!" vyhrkla rychle. "Ráda bych se ucházela o místo profesorky Péče o kouzelné tvory na vaší škole. Promiňte, že jedu takhle pozdě, ale přes den vypomáhám na ministerstvu kouzel, dohled nad kouzelnými tvory." Když jsem se zeptal, jak se sem dostala, ukázala pouze do prostoru a řekla: "Na testrálovi." Sledovala mě, jak se dívám do tmy a dodala. "Vy je asi nevidíte, že?" zeptala se. "To máte pravdu, pojďte dál, uvařím čaj a promluvíme si o práci." Zkušenosti z německé školy kouzel a 3 roky práce na ministerstvu kouzel mě jasně přesvědčili, že jsem našel novou profesorku.

Podali jsme si ruce, a když odcházela povzdechl jsem si: "Teď už jenom najít kvalifikovanou osobu na výuku Přeměňování." "Přeměňování?" otočila se ve dveřích Aneta. "Znám jednu takovou kouzelnici. Studovala se mnou na škole v Německu. Byla jediná z ročníku, která dostala maximální počet bodů z přeměňování při závěrečné zkoušce. Je vážně dobrá, jmenuje se Magdaléna Bínová. Určitě ji pošlete sovu, tady je její adresa." Vytáhla kus pergamenu a načmárala na ní adresu. Další den jsem napsal dopis, kde jsem slečnu Bínovou poprosil o spolupráci. Za dva dny přišla odpověď. Seděl jsem ve své pracovně, když mi na stůl přiletěla maličká sova. Posadila se přede mě, ale žádný dopis nedržela. Když jsem se jí dotkl, proměnila se v pergamen, na kterém bylo modrým inkoustem napsáno: "Kdy mohu nastoupit? M. B." Napsal jsem datum, pergamen se stočil a opět se proměnil v malou sovu, která se mi poklonila a otevřeným oknem odletěla ven.

Tři měsíce před zahájením výuky se všichni profesoři přestěhovali do školy. Zde jsme sepsali školní řád a harmonogram školního roku. Také jsme vybudovali ochranou bariéru kolem školy, která nás odděluje od světa mudlů a brání ve vstupu zlým černokněžníkům. Blížil se den otevření školy a my byli připravení. Všechno dobře fungovalo, dokonce jsme po dvou měsících fungování obdrželi řád Zlatého fénixe za rozvíjení kouzelnické gramotnosti. Byl jsem na naši školu opravdu hrdý.

Po půl roce se ale i v ráji objevil první mráček. Přišla sova od OŠME s novou vyhláškou, o jejíž platnosti se rozhodne na zasedání zástupců jednotlivých škol. Vyhláška se skládala ze tří předpisů a stanovovala celkem logické věci. První předpis zakazoval používání tělesných trestů na studentech. Druhý zakazoval praktickou výuku kouzel, která jsou podle OŠME řazeny do kategorie Černá magie život ohrožující. A konečně třetí předpis, který na naší škole vyvolal největší rozruch. "V prostorách školy nesmí být držen tvor s klasifikací xxxx a více, z důvodu bezpečnosti studentů." S tímto bodem nesouhlasila ředitelka Zmijozelské koleje Karla Jirásková, protože by to pro ni znamenalo přestěhovat Archibalda do Temného lesa, kam mají studenti vstup zakázaný.

Archibald byl gryf, kterého dostala jako dítě. Když studovala ve Velké Británii, byla od něj odloučena a po dobu sedmi let ho vídala pouze o prázdninách. Když se sešla školní rada, aby se hlasovalo o nové vyhlášce, jediná Karla byla proti. I když jsme její situaci chápali, postavit se OŠME v počátcích fungování školy by pro nás mohlo znamenat vyřazení z organizace a tím by naše studium nebylo platné mimo území našeho státu. Karla podala hodinovou výpověď a slíbila pomstu. Následující den i s Archibaldem opustili školu. Kvůli nečekanému odchodu bylo nutné přerozdělit si hodiny, které Karla vyučovala.

Profesorka Eva se ujala vyučování Obrany proti černé magii. Při jedné ze svých výprav za poznáním karkulinek v Temném lese zabloudila a vstoupila na území kentaurů. Kentauři ji zajali a drželi ji téměř rok ve své osadě, než se ji povedlo utéct. Tento traumatický zážitek na ni zanechal následky a byla hospitalizována v nemocnic u Sv.Františka z Asisi pro kouzelnické choroby.